Svatá Alžběta Uherská

Narodila se jako dcera uherského krále Ondřeje II. a byla ve čtyřech letech zasnoubena Ludvíkovi, synu durynského lankraběte; vychována byla na hradě Wartburku pod vedením své budoucí tchyně Sofie. Kouzlo a cizokrajný temperament získaly dítěti brzy náklonnost rodiny i přátel; se snoubencem Ludvíkem, starším o sedm roků, ji spojovala srdečná láska. Když dorůstala, pozorovala ji Sofie s neklidem: Alžběta uprostřed nejživější hry najednou přestala z lásky k Bohu, jak říkala - a také její chování k lidem a dětem níže postaveným zaráželo; byla k nim dobrá, jako by byla s nimi spřízněna. U dvora váženého lankraběte budilo pohoršení i to, že milovala divokou jízdu na koni, zatímco se od ní očekávalo zdrženlivé chování šlechtické slečny. Ve čtrnácti letech se provdala za Ludvíka a jejich šťastné manželství trvalo šest roků. Tehdy v církvi zářilo oslnivé světlo Františka z Assisi a Alžběta toužila prožívat františkánský ideál. V době, kdy Ludvík bojoval po boku císaře Fridricha II., věnovala se s láskou chudým a výchově svých tří dětí. Když její muž odjížděl na křížovou výpravu, doprovázela ho dva dny, nemohouc se od něho odloučit; tím větší rána pro ni, když pak přišla zpráva, že zemřel v Itálii na mor. Zvolala: "Ach Pane Bože, teď je pro mě celý svět mrtvý!" Odešla dobrovolně, potají z Wartburku a usadila se v Eisenachu; pozdější doba, která nemohla pochopit, že by mohla kněžna tíhnout celým srdcem k chudobě a ubohým tohoto světa, měla za to, že byla z hradu vyhnána. Žila ve františkánské chudobě, nalézajíc oporu v papeži Řehoři II., který jí ještě jako kardinál daroval plášť světce z Assisi. Svěřil ji péči a vedení Konráda z Marburgu; byl to vážný, svatou horlivostí prostoupený kněz, jenž sám žil také v chudobě a v přísné askezi, ale o jehož výchovném přístupu k Alžbětě lze mít pochybnosti: pro malé provinění ji bičoval, a kde v ní objevil nějaký přirozený sklon, snažil se ho udusit. Nakonec ale i jemu působilo starost, jak udržet její františkánský zápal v únosných mezích. Psal po její smrti papeži: "Prosila mě se slzami v očích, abych jí dovolil jít ode dveří ke dveřím a žebrat." Ze svého vdovského jmění založila Alžběta v Marburgu špitál a sloužila tam jako ošetřovatelka v šedém oděvu dcery třetího řádu svatého Františka; brala na sebe práce, které nikdo nechtěl dělat. Zemřela po krátké nemoci; až do poslední chvíle zůstávala dětsky veselá a své družky ještě utěšovala.
Z knihy Svatí církevního roku od Josefa Heyduka, vydal Vyšehrad